Tomicka a reinkarnace aneb v Kopečku to žije!

Neznám žádného echtovního hradečáka, který by neznal tuhle nádhernou, historickou uličku, vedoucí z kopečka dolů. Anebo do kopečka nahoru. Záleží, jestli jdete ze shora anebo ze zdola.

Hradec je nádherné město. Náměstí s Bílou věží je jeho hlavní chloubou. K němu se už ale většinou při svém vyletování po městě nedostanu, protože ulice v Kopečku bývá velmi často frekventovanější, než D1. Tedy co se mých přátel týká. V dopravní situaci by naštěstí Kopeček prohrál, jinak bych se toho moc nedozvěděl.

Je pondělí, sluníčko svítí, procházím kolem Adalu, kde často vystupuju s divadlem a šinu si to Kopečkem směrem hore. Míjím oblíbený, Kebab, tedy mimo oddělení hygieny, CrossCafe, Ovoce a Zeleninu. Zastavím se až u "Rychlého kafe", které má ve znaku takového sympatického losa a hned vedle něj je tady napsaný na tabuli vždy nějaký hezký citát.

Už přemýšlím, jestli si dám kafe s mlékem nebo bez, když v tu chvíli slyším jen:

"Tam bych si kafe nekupoval...Zvlášť, když my máme teďka nový z Itálie."

Otočím se a tam stojí můj kamarád, hudebník Libor Pavlata. Majitel hospody U Stolu, kde teďka dělám talkshow.

"No nekoukej takhle a pojď sem.." vyzve mě znovu.

Liborovi přivezli novou kávu, nějakou italskou a prej má tu nejvychytanější chuť, jakou kdy měl možnost ochutnat. Ještě než stačím cokoliv říct, už držím v ruce ochutnávku...

"Tak co..." ptá se mě Libor napjatě.

"Jo, člověče. Dobrý! Hodně dobrý. Má to takovej...jak to říct...fajn dojezd.."

"Přesně! Ten dojezd," skočí mi do řeči Libor.

Bere kytaru a sedá si k okýnku.

"Zahraju ti čerstvou novinku, chceš?"

"No jasně Liborku!" odvětím nadšeně.

"Vždyť víš, že tvoji hudbu miluju..."

Jo, pozor, zapomněl jsem Vám říct, že Libora bezmezně miluju, a když zpívá, tak ještě daleko víc. Jeho hlas a texty. To je něco pro mě. A teď, když vzal kytaru a trsátko a udělal mi soukromý koncert, jsem opravdu blaženej.

"Za pár chvil až se znova narodím,
bez tušení, že jsem tady už byl,
chytnu se života a zas to roztočím,
v netušenou chvíli a jinej vír.

Bez paměti, bez paměti,
na všechno křivý i zlý,
bez paměti, bez vzpomínky,
na všechny dobrý a kdysi mý lidi, co měl jsem tak rád.

Co bych, ale chtěl a to se asi nedovím,
do jakejch cizích těl se kdo narodil,
abych našel kamarády a pak je pozdravil,
na ulici, až budu mít splín.

Že se bez paměti, bez paměti,
jsem se znova narodil a jsem,
bez paměti, bez vzpomínky,
jsem tady už byl a si je nepamatuju a přesto je znám a zas někdy rád pokecám.

Za pár chvil, až se zrovna narodím,
tak si dobře pamatujte, že to zase pořádně roztočím."

"Ta písnička je o reinkarnaci. Já na to totiž dost věřím. A já jsem si vždycky myslel, že když umřeš, tak tě to sem vyprdne třeba za 1000 let znova." říká Libor

"No jasný," přitakávám.

"Ale čím víc jsem přečetl knížek, tím častěji jsem zjišťoval, že je to daleko dřív. V nějakým hinduistickým spisu jsem se dočetl, že to trvá 14 dní až tři tejdny. A proto všichni tyhle Dalajlámové říkaj: "Neničte si ten svůj svět, protože si to ničíte sami sobě. No, protože oni moc dobře věděj, že tady budeš zase hodně rychle zpátky."

"Ty jo, tak to je fakt rychlý...A kam se ta duše narodí?"

"No, ona se prej rodí tam, kde se může nejlíp rozvíjet."

"Jasný..."

"Počkej, já ti to dopovím. Mě ráno napadlo, že já se teda narodím za ty tři týdny, což znamená, že za pět let , deset let budu plně vnímající člověk a já budu potkávat svoje děti, rodinu, kamarády a nebudu je poznávat ty vole! Všechny ty lidi co mě přežili a měl jsem je rád, nebudu znát..."

"No jasně...to je hrozná představa."

"A já bych jim chtěl říct: "Ty vole, čau, jak žijete!? A já nemůžu...A tohle uvědomění je hrozně hustý...A ještě je hustý, že ty tu paměť z minulého života ztrácíš v okamžiku narození. To víš?"

"Narození?"

"No prej jo, protože ona ta duše tam není hned od začátku, kdy ta maminka to dítě čeká. Ta se tam dostane až někdy mezi 4. a 6. měsícem těhotenství."

"To je strašně zajímavý..." říkám.

V tom Liborovi někdo volá a já vidím, že Monča přes ulici zavírá krám. Tak jí běžím pomoct uklidit maso a uzeninky. Za odměnu dostávám na cestu výbornej chlebík a pusu z každé strany.

Při odchodu potkávám ji. Bez nadsázky legendu! A nejen téhle ulice. Celého Hradce! Pavluša. Jinak jí nikdo z kamarádů a blízkých neřekne. Anebo "Tomicka". Teď už stopro víte o kom mluvím. Jsem rád za to, že jsme kamarádi. Neznám člověka, který byl měl pozitivnější energii, než Pavluška. Jistota, která Vám vždycky zvedne náladu. Ani tentokrát to nebyla výjimka. Všimnul jsem si totiž, že má místo roušky na puse takovou plenu.

"Pavluško, proč máš tuhle plenu?" ptám se s úsměvem.

"No, prosím tě, mně jich sehnala kamarádka asi 100 jednorázovejch a fakt kvalitních. Jenže, já jsem taková megera...(rozesměje se na celé kolo). Protože ve zprávách bylo, že jo, že když to chceš vydesinfikovat, tak to musíš dát do mikrovlnky a je to. No jenže, já už jsem nějak přeslechla, že jenom na dvě minuty. To já to tam hochu nechala a šla jsem pro prádlo a po chvíli ti cejtim nějakej smrad. To my jsme málem vyhořeli! Já jsem blbka fakt......Takže mám teďka zákaz doma cokoliv ohřívat..."

"No, počkej, to mohla mikrovlnka fakt chytnout?" vyděsim se.

"Ne to ne" oponuje mi Pavluška. Ale je celá začouzená a pořád to tam dost smrdí..."

Loknu si piva, podívám se na hodinky a co myslíte přátelé? Ach jo, už je zase osm večer. To není možný, v tom Kopečku ten čas běží nějak rychleji...