Nasloucháme dostatečně dětem?

05.09.2019

Včera jsem seděl v kavárně na náměstí a potkal jsem tam úžasnou holčičku. Chvíli si hrála u vedlejšího stolu, a potom si ke mně zcela spontánně přisedla. Asi devítiletá, krásná dívka. A začala mluvit. Absolutně bez ostychu. Jako bychom se už znali. Odněkud. Povídala. Sdělovala. Vyprávěla zajímavě. Na všechny mé otázky bez váhání odpovídala. Krásné zvídavé děcko. Byla plná energie, veselá, šťastná, vtipná. Teď mi dochází, že ono totiž málokdy slyšíte od dítěte, že nemá svůj den, že ho všechno sere, anebo, že má depku. Ale přitom mi zas na rovinu řekla, že jí zlobí bráška. Že je hrozně otravnej. Což je další fantastická věc. Děti mluví na rovinu. Bez omáčky. Než je teda jako většina rodičů přeprogramuje, ale o tom jsem psal v minulém článku.

Po chvíli se ke mě Eliška nahnula a řekla:,,Víš co mě vrtá hlavou? Já mám kamaráda Tomáše a on už má miminko a ještě se neoženil. To nechápu."

,,No jo. To tak někdy je. Když se mají dva lidé hodně rádi, tak. . ." Když v tom mi skočí do řeči:
,,Jo, tak mají sex, to mi nemusíte vysvětlovat."

,,Jo, no jo. Tak vidíš, co já ti budu povídat. Ty to víš.."

V tom šla kolem její maminka a říká:,,Prosím tě, neotravuj pána, pojď sem...Nezlobte se.."
,,Ale ne, to je v úplném pořádku, hezky si povídáme," odvětím.

,,Aha a o čem?" zeptala se maminka.

,,No teď zrovna o sexu..." vyhrkla Eliška na rovinu.
Paní se na mě podívala trochu podezíravým pohledem. Chápete, že už asi tuším, jak se lidé dívají na pedofily. Naštěstí se po chvíli pohled proměnil v smích:
,,Aha. A co to je sex Eliško?" řekla maminka, čekajíc odpověď, kterou se svou dcerkou doma nacvičila.

,,Líbání a svlíkání," odvětila suverénně

,,Aha. Vidíš, co já se tady nedozvím," odpověděl jsem. Ale nedalo mi vyzkoušet, jaké jsou opravdové znalosti dítěte, pokračoval jsem tedy:
,,A z toho líbání a svlíkání potom vznikne to miminko?"

Maminka na mě hodila ještě horší výraz než na začátku. Ale Eliška moc dobře věděla o čem je řeč:
,,No, podívejte, já si myslím, že si ta maminka udělá jakože nějaký vajíčko a z toho se potom narodí to mimčo.."

,,No to dává smysl..." řekl jsem.

,,Tak já Vás nebudu rušit," poznamenala maminka a odešla.

Eliška se ke mně zase naklonila a spustila: ,,Hele, tohle jsou petšopáci. S těma si ráda povídám, víte?"

,,Aha. To je krásný," ale psychoterapeut ve mně se nedal ovládnout: ,,A proč si povídáš se zvířátkama?"

,,Protože mě poslouchají. A povídají si se mnou rádi. Třeba mamka mě někdy neposlouchá," a bylo to venku.
,,Jo, v tomhle jsou zvířata úžasná, viď. Vždycky jsou tu pro nás."

,,To jo, má je ráda."

Tady bych se zastavil. Víte, mi si neuvědomujeme, jak geniální děti jsou. Jsou čisté božství. To jen my nechápeme, že je musíme nechat být. Ony jsou úžasné bytosti a přesně vědí co mají dělat. Stačí jim jen důvěřovat.

,,Jak ses těšila do školy?" ptám se

,,Netěšila vůbec..."

,,Aha a proč?"

,,Mě to ve škole nebaví."

,,A co konkrétně?"

,,No, protože paní učitelka pořád mluví a mluví a mluví...a já musím být zticha."

,,A když jsi tam šla ze školky, tak ses těšila?"

,,No to jo, to jsem ještě nevěděla, že je to taková nuda."

,,Já tě chápu. A jak bys chtěla, aby to v tý škole bylo?"

,,No tak to vím úplně přesně! Jako ve školce. Tam jsme si mohli dělat, co jsme chtěli. Chodili jsme do přírody, povídali jsme si, paní učitelka nás měla ráda..."

Víte, jestli je nějaká vlastnost, kterou má opravdu každé malé dítě, pak je to potřeba dozvídat se, objevovat, zjišťovat. Každé dítě se chce všechno vědět. A pak přijdeme my s naším školním systémem, jehož hlavním podmínkou je, že dítě bude šedesát minut sedět v klidu v lavici. Vzpomínám na sebe, když jsem šel do školy. Upovídaný, hyperaktivní blonďák s touhou všechno objevit. Jojo a pak mě posadili do lavice. Dávat pozor šedesát minut čtyři hodiny denně pro mě bylo absolutně nereálné. A tak jsem za to dostával tresty. Proč nejde, aby byla škola hrou? Aby děti bavila? Chodily do ní rády a ty znalosti si opravdu odnášely, nevyprchaly jim z hlavy pár minut po písemce. Ale to je na samostatný článek.

,,Já už budu muset, mamka na mě mává.."

,,Dobře Eliško, měj se hezky, rád jsem tě poznal."

,,Jo a ještě něco?! Možná budu hrát divadlo jako vy!"

,,Opravdu? No tak to je skvělé! Jak víš, že ho hraju?"

,,Říkala mi to mamka. A já chci, pouštěla mi nějaké video s Vámi. A mně se to líbilo, tak jsem řekla, že to chci taky!"

,,No tak to mám radost! A tak mě napadá, říkej mi Vítku. Tykej mi."

,,Tak jo, ahoj Vítku!"

,,Ahoj Eliško..."

Chtěl bych tenhle článek zakončit ještě jedním tvrzením. Vadí mi dospělí lidé, kteří se nad děti vyvyšují. Chovají se, jako by byli někdo víc. Zhruba před půl rokem jsem byl na besedě pána, kterému dali Indiáni za kterými jezdí přes 40let, přezdívku Atapana. Na konci besedy za ním přišel asi sedmiletý chlapec s otázkou. Přiběhl až k jevišti a volal ji na něj. Atapana ho vyzvedl na jeviště a řekl: " Poslouchám tě, povídej!" Vyslechl ho, a potom odpověděl. Chvíli si spolu krásně povídali. Bylo fascinující sledovat zhruba dvoumetrového sedmdesátníka, jak si ke vzrůstově menšímu chlapci neklekl, nepodřepnul, nemluvil s ním jako s blbečkem, který je ještě malý a nic nechápe. Bral ho jako sobě rovného. Hleděli si z očí do očí jako sobě naprosto rovní. I přesto, že mezi nimi byl padesát let rozdíl. Atapana neměl takovou tu potřebu být tím vševědoucím dědečkem. To byla nádhera. Berme děti jako sobě rovné.

S láskou, Vítek