Holky bušej na vrata - hraje Míša Pavlata!
To, že jsem fanatický milovník Ondřeje Vetchého, Jardy Duška nebo Karla Šípa, to už jste ode mě určitě slyšeli. Ale když se mě někdo zeptá, kdo je mou opravdu největší srdcovkou, odpovídám Michal Pavlata. Špílmachři, kteří sledují hereckou scénu u nás a je jim nad čtyřicet, určitě vědí o kom je řeč. Sympatický muž na první pohled, střední postavy s mafiánským pohledem a nádherným hlubokým tembrem. Jeho hlas ho taky proslavil a to hlavně kvůli dabingu, kterému se věnoval velkou část svého života.
Michal vyprávěl, že když hrál v Činoherním klubu, kde strávil posledních dvacet let života, jezdili na zájezdy v sestavě Vetchý, Polívka, Chýlková, Dulava a on. Když zastavili někde na benzínce, všichni si objednali nějaký alkohol, ale Michal, protože nepil, si dával kafe. Vedle těch všech známejch obličejů s tím kafem, vypadal spíš, jak jejich šofér, než kolega. Ovšem jen do chvíle, kdy se nezvedl od stolu a nepromluvil na obsluhu: ,,Promiňte, mohu poprosit o mléko?" V tu chvíli ta servírka zpozorní a řekne: ,,Vy dabujete filmy?!" Ale tak podezřívavě, jako ty uličníku! A pak došlo většinou na otázku, zda měl někdy nějakého přiděleného herce, ale tak to nebylo. Michal daboval většinou záporáky, mafiány, černochy a padouchy.
Tady s Michalem přikládám rozhovor. Stačí ho nechat řict pár slov a hned zjistíte, že ten hlas znáte, aniž byste znali jeho.
Jestli je ale něco, čeho ve svém životě opravdu lituju, tak je to skutečnost, že já Míšu do svojí talkshow už nikdy nepozvu. Před třemi lety totiž, ve svých 71 letech odešel. Ale nikdo mi nevezme náš společný zážitek z vlaku v roce 2016, kdy jsem jel do Prahy na DAMU na svoje úplně první přijímačky. Seděl jsem sám v kupé, když vtom v Kolíně si ke mně přisedl pro mne tehdy ještě neznámý stařík s malým množstvím vlasů a s americkým úsměvem... Michal. "Máte tady volno mladý muži?" - "Ano, odvětil jsem."
Muž si sedl naproti mě. Pamatuju si, že mi opravdu připomínal vzhledem mafiána. Po chvíli se u našich dveří zastavily tři prsaté blondýny s výstřihy až po pás. Nahlédly a šly beze slov dál.
"Omlouvám se," vyhrkl Michal naštvaně.
"Za co?" nechápal jsem.
"No, za to, že jste tu neměl veselo..."
"Veselo, jak to myslíte?" pořád jsem byl mimo.
"Měl byste kajutu plnou fajnovejch holek, nebejt starýho dědka, kterej je svojí pleší odradil..."
"Ne, to si nemyslím. Já..."
"Ale, prosím vás. Nemusíte mně lichotit. Já se dneska viděl. Leštím se jak Gottwald po ranním namazání na Vítkově. Jojo, to byly doby. Taky jsem bejval mladej, jen si nemyslete. Úplně to vidím. Rok 1960. Praha. Hraju v divadle u Oldřicha Nového, v operetě. To byly časy. Víte o kom je řeč?"
"No samozřejmě. Oldřich Nový. Kristián. Jen pro ten dnešní den..., že jo?"
"Výborně mladý muži! Byl to génius. A měl obrovský smysl pro humor. Vzpomínám, jak jsem jednou před představením přišel do divadla po rozchodu s mojí přítelkyní. Okamžitě po mém příchodu poznal, že je něco v nepořádku."
"Pavlato, co to s vámi dneska je?"........"Ale, mistře. Opustila mě dívka."
"Pavlato, tak si jí vemte, to potěší každou ženu."........"No, mistře, to už asi nepůjde, dala mi košem."
"Pak příteli nesmutni. Přesedni na jinou motorku a uháněj!"
Začal jsem se smát na celé kolo. "Opravdu? To řekl? To byl borec!"
"Jojo, on měl hlášek. Zajímalo by mě, kam na to chodil. Když jsem u něj v divadle o dva roky později končil, vzpomínám si, jak jsem mu říkal:
"Mistře, kdybyste zakládal nějaké nové divadlo, já bych byl opravdu poctěn, kdybych mohl být zase jednou jeho součástí."
"Pavlato, já už nebudu zakládat nic. Jedině požár! Bouřlivý rok 1968 přetrhal veškeré moje a tedy i vaše naděje."
Další historka, která mojí bránici dala pořádně zabrat. A to přesně ve chvíli, kdy vlak zastavil na hlavním nádraží v Praze.
"Kam pokračujete příteli, zda to není příliš osobní dotaz?"
"Vůbec ne. Pěšky ke Karlovu mostu."
"Opravdu. Tak to máme společnou cestu."
"No tak výborně, budu jedině rád když si budeme dělat společnost."
Vyšli jsme z budovy nádraží a zamířili si to přímo na Václavák. Když jsme zastavili u Národního Muzea na přechodu, Michal řekl:
"Tady, kdybychom šli nahoru a po hlavní, tak bychom došli do Českého rozhlasu."
"Opravdu? Tam jste taky něco dělal mistře?" řekl jsem na odlehčenou.
"No jist..." zasekl se Michal v půlce slova. "Jak, že jste mi to řekl? Mistře? To zas nepřehánějte," usmál se. "Mistře je takový divný, podobně jako třeba profesore. Tak mi říkali, když jsem učil na konzervatoři. Já šel po chodbě a oni na mě volali pane profesore a já se ohlížel, koho že myslej."
"Opravdu?" nevěřil jsem. "Vy jste i učil?" zeptal jsem se
"No, taky, ale zpátky k tomu Rozhlasu... Vzpomínám, jak jsem tam začínal tehdy ve dvaceti a natočil svoji první pohádku. Bylo to u člověka, který by se měl nazýval mistrem daleko spíš než já. Jmenoval se Karel Weinlich, klasik rozhlasových pohádek. No a v Rozhlase se začíná věcma, zvířatama a až potom se dělaj lidi. Já hrál jednou třeba tužku s gumou anebo jsem taky hrál v pohádce "V rajské zahradě" a já si pamatuju, jak ten spíkr četl: "Osoby a jejich představitelé: Mrkev - Alféd Strejček, Rajče - Konzola Morávková, Zelí - Otomar Korbelář, Zlá ředkvička - Michal Pavlata."
Vyprsknul jsem smíchy. "Opravdu, hrál jste zlou ředkvičku?"
"No jasně! A byl jsem za to rád.......Anebo se mi jednou stalo, že mi volali na poslední chvíli, že jim někdo vypadl, tak ať ho přijdu zalternovat. A přišel jsem tam, měl jsem dělat koníka. Naproti mě stál Jiří Prágr a dělal žabáka. A režisér mi povídá: "Hele, tady máš scénář, ale ani to nečti, je to koník, to zvládneš. Hlavně už pojď, jsme v hrozným skluzu." Tak jsem se k tomu postavil a jeli jsme. Prágr povídá: "Kvak, kvak, pojď, poskočíme si koníčku, poskočíme, kvaky, kvak." A já jsem si říkal, sakra ten ho hezky charakterizuje, toho žabáka a tak jsem se do toho opřel a povídám: " Íííííhaaaahaaaa, poskočíme koníčku, poskočíme..." a v tu chvíli se z režie ozvalo: " Stoop ! Dočti si to dokonce, to je luční koník!!"
Než jsem se dosmál, byli jsme už dávno ve Štěpánské ulici a už jen podle Michalova pohledu jsem pochopil, že i tady prožil část svého života, ačkoliv mi pořád ani trochu nedocházelo, s kým mám tu čest. No a nebyl jsem daleko od pravdy, ve chvíli, kdy jsme procházeli kolem Divadla ABC, mi Michal říká:
"Tady jsem byl skoro dvacet let. Když mě sem tehdy přijímal režisér Evžen Sokolovský, víš jakou mi dal podmínku?"
"Vůbec netuším."
"Říkal, já si tě sem vezmu, ale pod jednou podmínkou. Já mám tchýni a já ji vůbec nemám rád. A ty jí ode dneška budeš volat každej den. Vždycky v devět, v deset a v jedenáct... a řekneš do toho sluchátka jedno, jediný slovo: "Zemřeš !" Platí?"
"No, já nevím pane Sokolovský..."
"Hele, chceš sem do angažmá z toho Kladna nebo ne?"
"No, to jo."
"No tak. A protože je devět, tak si to hnedka vyzkoušíme. Vytoč to číslo, na ... tady to máš a jedem."
Vytočil jsem to číslo, teď to tůtalo a pak se tam ozval takovej ženskej hlásek a řekl: "Prosím?" Zhluboka jsem se nadechl a řekl jsem: "Zemřeš!" Načež mě Sokolovský vytrhl sluchátko a zařval: "Mým hlasem ne ty vole! Mým hlasem nee!"
Ani jsme se nenadáli a stáli jsme v Karlově ulici. Když vtom se Michal zastavil u takového vysokého domu se spoustou pater a řekl:
"Tady Vás musím opustit příteli, povinnosti čekají. Moc mě těšilo. Jinak, já jsem Michal."
"Mě taktéž, já Vítek! Těší mě!"
"Rád jsem Vás poznal. Jo a Karlův most už máte tudy na dohled."
"Ale já nejdu přímo na Karlův most....Jdu na přijímačky na DAMU."
"Na přijímačky na DAMU?" zarazil se Pavlata vyděšeně, "A proč jste to neřekl hned?"
"No, já ani nevím, neptal jste se...."
"To snad není možný, tak mi spolu přes hodinu kecáme....No tak pojďte, mladý muži, podržím Vám dveře..."
"Počkat, Vy tam jdete taky?" vykulil jsem oči.
"No jasně, vždyť otvírám ročník."
"Cože?"
"No jasně!"
"To je úlet, hustý."
A za pár minut jsem opravdu stanul před komisí v jejímž čele seděl můj nový "kamarád" Michal. Michal Pavlata. Přijímačky jsem si moc užil a dokonce se mi podařilo postoupit až do druhého kola. Když jsem tehdy odcházel z budovy Damu, zastavila mě vrátná a předala mě kus papíru, ve kterém stálo:
"Dobře čtěte, Vy se teď chystáte vstoupit na prkna, která znamenají svět. Podívejte se, Stanislavský, teoretik divadla prý kdysi řekl: "Není malých rolí, jsou jenom malí a velcí herci. "Ovšem Stanislavský je mrtev a Vy živ, tak se podle toho řiďte. Jako ukázku Vám dám ze hry "Marie Stuartovna":
První dvořan vstoupí na scénu
Marie Stuartovna: 286 slov
První dvořan: "Ano paní."
Marie Stuartovna: 715 slov
První dvořan: "Ne paní."
Marie Stuartovna: 1386 slov
První dvořan odejde vpravo.
Doufám, že jste to na tomto příkladu pochopil. Hrajte vždycky královnu, prvního dvořana, ať si hraje Stanislavský. A kdyby náhodou tu roli Královny dostal někdo jiný, nějaký Váš kolega a on to ten darebák hraje ještě ke všemu dobře, tak si z toho nic nedělejte a buďte si vědom, že jste účasten tomu nejlepšímu blázinci na světě, to jest, divadla......
S láskou Michal."
Na druhém kole už jsme nepotkali. Pár dní před ním odešel.
"Když je den, jak vymalovanej, jsem do tebe zamilovanej. A když jsou mraky, taky taky.
Michal Pavlata