Chováte se tak, jak je to "správné" anebo tak jak to cítíte?

Je nádherný sobotní večer. Sedím si takhle na posedu uprostřed obrovitánské louky, která je kolem dokola obklopena lesem. Chtěl jsem psát. Ale to se člověku najednou nějak nechce. Ke štěstí mi stačí vnímat, jak mě krásně hladí vítr, pozorovat, jak stromy do jeho pohybů ukazují svoji krásu a mně nezbývá než je v duchu pochválit, jak nádherně jim to sluší. Božství. Tohle je život. Tohle je ta láska. To je to, proč tu jsme. Abychom si takhle blaženě připadali nejen v sobotu večer, když už konečně uděláme všechny ty potřebné úkony, které nás celý den tak "sraly", ale celý život.

Dnes ráno mě po cestě do lesa napadlo téma tohohle článku, které dost souvisí s naším dětstvím. Napadlo mě to ve chvíli, když k nám přijela parta kamarádů, kteří chtěli pomoct mému strejdovi s vystěhováním většiny věcí.

Věděl jsem, že se budu přes den připravovat na rozhovor s Mirkem Donutilem a že nebudu mít čas ostatním pomoct. Strejdovi jsem to říkal. Odvětil, že mě vůbec nebude potřebovat.
Přesto ve chvíli, kdy známí přijeli, ve mě začalo něco hlodat. Vnitřní hlas jakoby mi říkal: ,,Měl bys jim jít pomoct. To je přece slušnost. No, bež, bež." Samozřejmě, že jsem se po chvíli sebral a šel se zeptat, jestli s něčím nepotřebují pomoct. Ale měl jsem štěstí. Strejda řekl: ,,Ne, vůbec ne. Je nás dost." Po chvíli jsem se vrátil do svého pokoje, vzal si knihu Mirka Donutila a vydal se do lesa.

Co to bylo za ten zvláštní hlas? Sám jsem chtěl jít číst do lesa, ale něco jako by mi říkalo, že to tak není správně. Že se to nedělá. Počkat. Že to není správně? Že se to nedělá? A už vím!

,,Pojď sem! Co to děláš? Jak se to chováš? Takhle se normální člověk nechová! Slyšíš mě? No tak slyšíš mě?! Okamžitě se přestaň takhle chovat nebo jdeme domů!"

Rodičové. Naši milovaní. Ten vnitřní hlas je hlas našeho vnitřního dítěte. Toho malého Vítka, kterého mnohokrát pokárali a kterému jasně stanovovali šablony podle, kterých by se měl chovat správný člověk! A to je přesně ono. To jsou ty staré programy, které nám pak v dospělosti nedovolí, abychom říkali to, co opravdu chceme říkat, ale naopak nás nutí dělat to, co je správné. Tedy, správné podle našich rodičů samozřejmě. Vzpoměňte si, když jsme byli malí, byli to naši velcí bohové. Ti, kteří všechno věděli. Ti, kteří nás učili. Učili, jak se stát tím správným "člověkem." Jak to říká Jarda Dušek ve Čtyřech dohodách: ,,Na začátku jsme byli božství, které si postupně začne
oblékat lidskou podobu." Začneme se učit, jak by se správný člověk měl chovat, co by měl říkat, co nikoliv, jak by se měl oblíkat, jak se učit do školy, jak být úspěšný, s kým se kamarádit, s kým ne, jak se zamilovat, jak se odmilovat a taky to, co rodiče chtějí slyšet. Děti se naučí to, co rodič chce slyšet. Proč? No přeci, aby byly hodné!

V opačném případě by byly tím zlobivým klukem, který dostane na prdel. ,,A je velmi málo masochisticky založených dětí, takže raději hrají to hodné." Už Vám to začíná docházet? Od mala musíme hrát hodné, musíme říkat to, co se po nás chce. Jinak bychom byli zlí.

A to je přesně ten vnitřní hlas, který mě dnes nutil chovat se správně. To byl ten vnitřní rodič, který už mi vysvětloval, že ho nezajímá to, co chci já, ale že jim okamžitě půjdu pomoct, protože je to přeci slušnost! Bingo. A s tím souvisí spousta věcí. Vzpoměňte si, kolikrát Vám někdo něco nabízel a Vy jste od začatku věděli, že s tím člověkem vůbec nechcete mluvit, že je Vám to nepříjemné a přesto jste poslouchali a čekali až svou nabídku dokončí. Ti ještě vychovanější z Vás si tu danou věc potom dokonce i koupí! Neskutečné, že? No vidíte a v tomhle my žijeme. Nemluvíme na rovinu. Neříkáme druhým, jak se opravdu cítíme, mlčíme a pak přikývneme, protože to se přeci nesluší. No co by si o nás pomysleli. Ale hovno! Nesmysl ! Blbost! Najděte hluboko uvnitř sebe tu odvahu a mluvte za SEBE, tak jak to VY cítíte. Ne Vaši rodiče.

Už se přestaňte bát, že Vám dá někdo na prdel. Nedá! Teď jste tu Vy. A Váš život je Váš. Ne Vašich rodičů. Jste dokonalost sama. A ta dokonalost, to božství, které je jenom překryté tou vrstvou "správného" člověka ve Vás neustále je! A hlasí se už konečně o slovo! Chce už konečně zase ven!

Minulý týden jsem si dopisoval s mou kamarádkou Bárou, se kterou jsme se seznámili díky tomuhle blogu. Psali jsme si a já jsem z ničeho nic napsal vtípek. Ti co mě znají, vědí, že miluju humor a jeho nerozdílnou součástí mého života a to až do té míry, že mám svou talkshow, která je na humoru založena. Cítím to trochu jako své "poslání". 

Bavit lidi, vytvářet jim úsměvy na lících, rozesmívat je, vytvářet pohodovou atmosféru, odreagovávat je, vytvářet pozitvní energii. Báře se ale můj vtípek nelíbil. Odepsala mi, že se jí to dotklo, že to vůbec nepochopila jako vtip. Dřív bych asi namítal: ,,Ale, prosím tě, ty nemáš vůbec smysl pro humor...zasměj se..." Teď jsem si uvědomil, že ta krásná duše mi jen jasně říká, že jsem se dotknul nějakého tématu, které jí je nepříjemné. ,,Promiň, omlouvám se," napsal jsem. ,,Děkuju za tvojí omluvu" odepsala Bára.
V sekundě bylo vše vyřešené. Jen když jsme neposlouchali své vnitřní dítě, kterému bylo všechno zakazováno a jednali jsme tak, jak se opravdu cítíme. Nádhera.

Až půjdete zítra do práce, zkuste si to. Zkuste mluvit na rovinu. Nic nezastírat. Promlouvat z duše. Uvidíte, že hned jakmile se Vám to jednou povede, budete se cíiti krásně.

Zalije Vás blažený pocit, takové příjemnosti. Je přirozené, že Vám bude chvíli trvat než si to osvojíte, ale to vůbec nevadí. Dejte tomu čas. Uvidíte, že chvilku si na to bude zvykat i Vaše okolí. Budou Vám říkat, jak jste se změnili a jak jim chybí to Vaše starší já. To je v pořádku. Jen je nechte, jen asi ještě nečetli tenhle článek a nebo ho ani v tomto životě číst nemají....každý si tu danou věc přijdeme v tu nejvhodnější chvíli.

Jo a abych nezapomněl, chodí mi od Vás čím dál víc krásných zpráv. Děkuju. Mám Vás rád. A píšu pro Vás s láskou. . .

Vítek